18.-19.8.2012_Pálava

Rozhodli jsme se využít volného víkendu a zajet si na "mikrodovolenou" na Pálavu. V sobotu ráno jsme po obligátní domácí buchtičce (tentokrát cuketovo-ořechová, model 2D, bo málo těsta a moc plechu) vyrazili směr bus, stihli odjezd nakorát a ve zdraví a stínu přežili cestu do Mikulova.

Vedro se hlásilo už od ranních hodin a v Mikulově tak na nás čekala velmi slušná výheň. Prošli jsme přes centrum a náměstí, doplnili zásoby, část jich hned zbaštili a vydali se směr Turold. 

První zastávkou byl kouzelný výhled na město u Kozího hrádku, kde se Davidovi povedla první z krásných panoramatických foteček:  

Tohle fotil David:

a tady je zachycen při činu:

Odsud jsme pokračovali k jeskyni na Turoldu, vyslechli si pozoruhodnou "předmanželskou" dohádku na téma "Co je to za dovolenou, když ani nemáme společnou fotku", při prohlídce jeskyní jsme se řádně zchladili na brutálních 7 stupňů Celsia, přičemž návrat do rozpálené krajiny byl fujblé (jak říkáme my frankofilové .-).

 Další cesta nás vedla přes Kočičí skálu na Stolovou horu. Vznosný název si nijak nezadal s nekonečným stoupáním po širokých kamených schodcích, ale výhled do kraje stál za to. 

S výhledem na Sirotčí hrádek jsme si udělali vedle cesty piknik s luxusním Loveckým salámkem a mravenci .-) 

Vzhledem ke stoupající teplotě vzduchu i našich organizmů jsme moudře vynechali výšlap na SH a zvolili přímý sestup do Klentnice za účelem navštívit na internetu opěvované Café Fara. Výsledný dojem byl ovšem poněkud traumatizující - na první pohled jsem si připadala jako na terase nějakého luxusního hotelu pro snoby, všude natřískáno. Nakonec jsme se upíchli ke stolu s pozdější rezervací, domácí bezinková limonáda byla sice mňamňam, ale to kouzlo, na které jsem byla natěšená z vyprávění Chilli Julie, se už stihlo vytratit pod náporem turistů. Budiž jim přán vysoký obrat, ale sem už asi víckrát nemusím. 

Občerstveni, leč vyděšeni z masy lidí pokračovali jsme dále po červené směr Děvín a zříceninu hradu Děvičky. Zde jsme pobyli celkem dlouho, lovili jsme západy slunce, siluety zřícenin, vodní plochy v oparu a jiné magické záběry .-)

 

...zřícenina na zřícenině...

 

   

  

 

 

Navečer jsme se utrmácení a slunkem na dřeň vylouhovaní doplížili do kempu v Dolních Věstonicích, lehce doplnili tekutiny a pokusili se zalehnout ke spánku, což se některým ze členů výpravy povedlo hned po absolvování výcviku morseovky .-)) Druhý člen výpravy dlouho do noci nedobrovolně naslouchal hlaholu sousední mládeže s pěknou hladinkou. Podezřívám je, že byli na baterie, bo po ránu začali s kraválem opět již v šest hodin. Zabít do hlavy. 




Mno, po osmé jsme se kolektivně vybatolili ze stanu, pobalili cestovní zavazadla, uvařili gulážovku jak od maminky Vitany,  

posnídali (samozřejmě bylo i obětováno bohům Čistého trika) a vyrazili přes nekonečný most směr Pouzdřany. 

Cestou jsme mmj. zachytili "společnou fotku z dovolené" a především apokalyptický obraz osamoceného stromu rostoucího přímo z vody.

  

  

Slunce naše jasné, tys nám ale dalo :(( Doplížíc se vinnými uličkami k pouzřanské hopsodě, naznali jsme, že oběd jako konečná zastávka před odchodem na vlak bude jedinou možnou variantou nedělního programu.

Doma usedáme k množství rozličných tekutin a několika dílům doktora Housete. Přežili jsme, HOWGH .-)